|
Až budeš žízní žhnout
jak půda na kopcích
jež z jara vypíjí
veškerý zimní sníh
tak potom z dlaní svých
ti vodu podám pít
Až bude trápit duši tvoji
ponurý stesk a divný chlad
a do chvil, které naděj kojí
se budeš chtíti utíkat
pak víno, které nezhasíná
a tiše dává uzrát klid
to víno, s nímž se zapomíná
ti ze svých dlaní podám pít
Až budeš hladov stát
a přestaneš se bát
a o lásce už pak
nebudeš chtít jen snít
pak na loktech svých tvou hlavu uložím
a rozlomit tě nechám nespoutaný klín
a z číše dlaní svých ti lásku podám pít
| 
